Můj denní program
Každý den mého života je jiný a neopakovatelný. Přesto už mám některé rituály a často opakované akce zažité v podvědomí. Ve stručnosti se s vámi podělím o to, jak probíhají moje dny.
Už jsem pochopil, že je nutné, aby tatínek i maminka někdy odcházeli beze mne. Sice je mi to vždycky líto, ale někdy to dokážu i nedat najevo a někdy se dokonce tvářím, že si od nich rád odpočinu. Představte si, že tomu opravdu věří. Ale pravda je, že bez nich je mi mooooc smutno.
Jsou dva druhy dnů. Buď rodiče někam odcházejí, nebo zůstávají se mnou. Pochopitelně, že ty druhé dny mám mnohem raději.
Ve dny, kdy odcházejí, vstáváme brzy. Maminka se budí takovým divným pípačem. Je to legrační, ale většinou předem poznám, že bude pípat, takže už jsem dávno vzhůru a neleknu se. Než vstaneme, musím se pěkně protáhnout a taky si válením po peřinách potřebuji otřít ospalky z očí. Taky kontroluji, jestli rodiče už vstávají. Tatínek se v tuto dobu vždy obrací a ještě hlouběji se zachumlává do peřin. Nechávám ho být, protože vím, že ještě není jeho čas. Po chvilce maminka vstává, já vylézám s ní a jdu prozkoumat, jestli je všechno na svém místě, jestli mi nikdo v noci neukradl mističku a jestli se v ní náhodou neobjevilo papání. Neobjevilo. Jenom voda. Tak se alespoň napiju a trpělivě čekám, protože vím, že papání bude už brzo. Maminka dělá spoustu nezajímavých věcí a na mě nemá moc času. Chvilku ji pozoruji, ale pak mi dojde, že tatínek taky potřebuje společnost, tak ho jdu ještě hlídat do postýlky. Čekám.
Někdy ještě i usnu, ale jenom lehce, takže když uslyším ten nezaměnitelný zvuk krmení padajícího do misky, rychle tam letím a snažím se očima vyprosit nějaký přídavek. Není mi to nic platné, maminka mi dá jen to, co potřebuji. Tedy podle ní. Kdybych si já tak mohl připravovat jídlo sám... Mističku mám vypucovanou v cukuletu. Odcházím to říct tatínkovi. Nevím proč si vždycky přetahuje deku přes hlavu, když se mu snažím říct pěkně z očí do očí, jak jsem měl dobrou snídani. Pravda, trošku při tom frkám a prskám, abych se zbavil drobečků, které skočily jinam než měly a taky si potřebuju otřít pusu a fousy, ale to ještě neznamená, že by mě musel odstrkovat a schovávat se přede mnou... Vidím, že ještě vstávat nebudeme, tak se mu stulím u boku a v klidu odpočívám. V takovou chvíli skoro úplně zapomenu na maminku, takže její rozloučení mi zazní tak nějak z dálky.
Vím, že už bychom měli vstávat a jít ven. Už je to docela akutní a tatínek si tady klidně spí. No, naštěstí mám metody, jak ho probudit. Můj mokrý jazyk ho v klidu nenechá. Konečně vstává. Už už se vidím venku. Jenže on není zvyklý vyskočit z postele rychle a hbitě jako já. Aby získal trochu času, začíná si se mnou hrát. Během chvilky zapomenu na vše a nechávám se vtáhnout do hry. Pak už to jde rychle. Tatínek se oblékne a jdeme se venčit. Vyběhneme před dům, mám už pár oblíbených míst. Během chvilky jsem hotový. Když se vrátíme, je jasné, že už brzy budu sám. Ach jo. Tatínek mi dá ještě čerstvou vodičku. Zalézám si do pelíšku, abych mu dal najevo, že tomu rozumím, že to tak musí být. Tatínek mě ještě ujistí, že se brzy vrátí, pak už jen zaklapnou dveře.
Uléhám ke spánku. Vím, že na něj mám spoustu času. Přes den se občas proběhnu a zkontroluju, jestli náhodou nezapomněl tatínek otevřené dveře třeba do ložnice. Nezapomněl. Samotnému se mi ani nechce si hrát a kousat. Spím a čekám. Občas se na chodbě ozývají podivné věci. Přiznám se, že se trochu bojím. Raději jsem úplně ticho, radši ani nedýchám, co kdyby si mě všimli a chtěli se náhodou dobývat za mnou do bytu? Co potom. Jo, když jsou doma naši, to stojím na stráži, ale když jsem tu sám? Co bych zmohl?
...
Konečně uslyším v zámku chrastit klíč. Můžou být seberychlejší, ale mě v pelíšku nazastihnou. Když se otevřou dveře, už jsem hned za nima a okamžitě vyrážím na uvítací ceremoniál. Ten je prudký, bouřlivý a intenzivní. Všechny city, které se ve mně nahromadily za dobu samoty musí ven. Všechny moje láskyplné projevy jsou mi tolerovány a opětovány, pochopitelně člověčí formou. Tatínek nemá moc rád moje olizování, i když při vítání to nedává až tak najevo. Klidně mě ale nechá na sebe skákat, pak mě chytí a muchluje mě v náručí. To maminka, ta se nechá olízat a opusinkovat, nemůžu se toho nabažit. A jak na mě dokáže krásně mluvit. Nejraději jsem, když přijde tatínek i maminka najednou. To mám pak ještě větší radost a vítám ještě víc. V takovém případě ale veškeré moje vítání směřuji na maminku. Ta to má raději a radostněji opětuje mé pusinky.
Když už nejsem doma sám, je to veselejší. Vím, že brzo půjdeme ven. Maminka se mnou chodí na delší procházky, tatínek je s tím hned hotov. Ale mě to nevadí. Stačí mi, když se vyčůrám a vykakám. Vyblbnout se můžeme i doma.
A taky že se doma vyblbneme. Hrajeme si a zlobíme. Tedy já zlobím. Pořád se motám rodičům pod nohama a všude jdu s nima. Sedím s nima u televize, u počítače, asistuju v kuchyni i v koupelně. A taky hlídám. Jakmile se něco šustně na chodbě, okamžitě vyrážím a zuřivým štěkotem odrazuji případného vetřelce za dveřmi. Někdy k nám nějaký vetřelec opravdu přijde, to mě pak tatínek zavře za dveře, abych ho nemohl prohnat. Nechápu to.
Večer už začnu mít hlad a začínám se těšit na večeři. Pochopitelně, že se snažím průběžně něco vyloudit, ale to mě nemůže nikdy uspokojit. No, večeře by taky mohla být bohatší, ale aspoň něco...(no Tazíku, myslím, že nestrádáš pozn.Tom)
Po večeři odpočívám, i když s jídlem dostanu energii a mám chuť pořádně jančit. Ale s plným žaludkem to není moc zdravé. Pak už jen čekám, kdy se bude tatínkovi chtít jít se mnou ma procházku. Potřebuji se vyvenčit před spaním. Někdy, když má tatínek hodně práce, jdem s maminkou spát a tatínek mě pak na venčení budí. To se mi často moc nelíbí, takže mě musí z postele doslova tahat. Ale když už jsem venku, jsem rád, protože nevyčuraný a nevykakaný bych měl špatné spaní.
Při nočním venčení nemám moc rád bahno, déšť nebo zimu. Pod stromeček jsem sice dostal pěkný svetr, který mě před zimou ochrání, ale nerad ho nosím. Nemám rád, když mě něco stahuje...
Po návratu mě tatínek vždycky umeje nožičky a teprve potom mě pustí do postele.
Ve dnech, kdy rodiče nechodí ráno pryč je denní program trochu jiný. Hlavně ráno všichni déle spíme. Někdy spíme tak dlouho, že už se mi chce hodně na záchod a musím vzbudit maminku nebo tatínka. Přes den toho pak moc nenaspím. Mnohem více si hrajeme a taky chodíme na dlouhé procházky a nebo jezdíme na výlety. Když je několik takových dní za sebou, už se i trochu těším, až zase budou dny, kdy se můžu dopoledne prospat a nikdo mě neruší.
