Jak jsem potkal vodu


Voda. Doprovází mě celý život. Nejdříve jsem si myslel, že je dobrá jen na pití. Pokud ji mám v mističce, tak je prima. Hlavně v létě často a rád piju. Nic jiného na pití vlastně ani nedostávám, tudíž jsem na vodě životně závislý. Ale horší bylo, když jsem zjistil, že vody může být někdy i více než v mističce.
Nejdříve jsem zjistil, že padá z nebe. Jen tak si padá, je studená a mokrá a všude zalézá. Ani dvounožci tuto vodu nemají rádi, takže si nosí velké, kulaté chrániče, aby se k nim nedostala. No jo, jenže já si chránič nosit nemůžu, protože musím používat všechny nožičky k chození. Ještě že mám hustý kožich, který se jen tak nepromáčí. Ale na čumáček je to nepříjemné. Brrr. Tahle voda z nebe, pokud je jí hodně zůstane na zemi a když se smíchá s tím co se tam povaluje, vznikne bláto. A to je pak věc - lepí se na tlapky a cáká mi až na bříško. To mě pak tatínek drhne a očištuje víc než jindy.
Nejvíc bahna a vody z nebe jsem si užil na pěkném výletě na hrad. To vám bylo prima. Bylo tam spousta lidí, divně oblečených a taky spousta vůní a pobíhala tam volně různá zvířátka. Taky černé prasátko. A protože z nebe pořád padalo spousta vody a na zemi bylo hodně bahna, tak vypadalo jako já. Anebo vlastně obráceně - já jako prasátko. Tatínek i maminka se ode mne odtahovali a nechtěli mě chovat. Nevím proč, protože stejně už byli taky špinaví...

Ale já se vážně nemusím dnes mýt Ale pak existuje ješte další voda. A ta je mi ještě míň příjemná než bahno. Máme doma jednu místnost a tam teče voda ze zdi! Tatínek a maminka tam chodí hodně často a někdy si jí pouštějí jenom na ruce a někdy i na celé tělo. Moc to nechápu, ale budiž, ať si to dělají. Jenže oni nutí i mne! Prý, že jestli chci do postele, musím mít umyté nožičky... Dobrá tedy, vyhověl jsem jim a nechám si umýt nožičky. Jenže oni se čas od času zblázní, šoupnou mě do vany, jak říkají velké nádobě, odkud není úniku a namáčejí mě celého. A ještě chtějí, aby se mi to líbilo! Koupání to nazývají. Několikrát mě potírají šamponem a spoustou vody, před kterou mě neochrání ani můj kožich udělají pěnu a drbou mě a třou. Ach jo. Ještě, že to není moc často. Potom mě vždycky tatínek zabalí do velkého ručníku a osušuje mě, ale to se mi líbí ještě míň, tak se s ním vždycky peru. Za trest ho vždycky strašně zamáčím, aby viděl, jaké to je. Jediná klika je, že na mě nechtějí použít ten fukar, kterým si někdy foukají na hlavu... To už bych asi vážně nesnesl.

To je vody... A je i další voda, o které jsem dřív nevěděl. Když jsem byl malý, nevěděl jsem, že se po vodě nedá chodit. Viděl jsem velkou rovnou plochu a chtěl jsem jí prozkoumat. Ale nožičky se mi zabořily a bylo to studené. Od té doby jsem si vždycky dával pozor, když jsem viděl nějakou podobnou plochu, abych se do ní nerozeběhl. Naštěstí byli rodiče vždycky se mnou a před vodou mě vždycky varovali. Poznal jsem, že jsou různé druhy vody. Rybníky a řeky a potoky a nádrže.
Časem jsem zjistil, že když je velké teplo, je příjemné se namočit. Naučil jsem se skotačit na mělčině a přišel jsem tomu i na chuť.
Nechci do vody ! Ale jednou jsem zjistil, že moji rodiče lezou do vody nejen doma, ale i venku! V případech, že je velké horko, se ponořují do vody úplně celí. Tatínek mě vždycky lákal, abych za ním šel dál, až na hloubku, až tam, kde už nožičky nedosáhnou na dno. Nikdy jsem nechtěl. Bál jsem se. Pevná půda pod nohama je pevná půda pod nohama. Jenže zrada. Tatínek mě i přes mé protesty vzal do náručí a odnesl mě daleko od břehu. A tam mě nechal napospas. Co jsem měl dělat. Začal jsem hrabat nožičkama vší silou jako když běžím. Fungovalo to. Začal jsem se pohybovat směrem, kterým jsem chtěl. Zjistil jsem, že umím plavat. Ani mě to nikdo neučil. Tatínek mi pak říkal, že dvounožci se to musí pracně učit. Žabaři.

Od té doby jsem byl s rodiči ve vodě spoustakrát. Ale na hloubku jsem nikdy sám nešel. Hezky dovádět na mělčině, ale dál ne. Jednou jedinkrát jsem šel za tatínkem sám (abych ukázal, že se hloubky nebojím, že se mi jenom nechce). Tatínek z toho byl nadšený. Doplaval jsem k němu a hned zase zpátky na břeh.

Honím se ve sněhu V zimě je venku voda trochu jiná. Někdy padá z nebe a je celá bílá. A potom na zemi nechává velké vrtstvy, které studí a bořím se do nich. Baví mě blbnout a prohánět se tím bílým. Už vím, že se to jmenuje sníh. A rodiče ho mají taky rádi. Kloužou se po něm po takových prkýnkách. Tatínek mě dokonce několikrát svezl na takovém větším "prkně", na kterém se sedí. Bylo to prima.
Na bobech Voda v rybníku se v zimě taky promění - zatvrdne, takže se po ní dá chodit! Jsou to záhady. Ale strašně to studí a hlavně smeká. Mám co dělat, abych všechny čtyři nožičky uhlídal ... Rodičům, těm se to zase líbí. No jo, jenže oni si na to obouvají speciální boty s takovými noži.

No, myslím, že můj vztah k vodě je kladný. Ale jako se vším - nic se nemá přehánět ...


Na začátek kapitolyNa začátek 2.kapitoly      Jdi na kapitolu 1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  


©Tomáš Klofát,2001
Optimalizováno pro MSIE , rozlišení 800x600.
Poslední aktualizace