Já a bílé pláště
Když jsem se chystal psát tuto kapitolu, byla trošku jiná situace než teď, kdy ji konečně píšu.
Ke psaní jsem si přizval tatínka, protože na některé věci má přeci jen méně zaujatý
pohled než já a některé věci znám jen z jeho vyprávění.
S bílými plášti (teď už vím, že se jim říká doktoři) jsem se potkával od dětství.
Jako malé štěně jsem měl namále. Jak určitě už víte z mého životopisu,
když si mě rodiče přivezli, postihla mě nemoc, kterou jsem naštěstí s pomocí doktorů zahnal.
Už tenkrát jsem si asi udělal averzi vůči doktorům i prostředí, kde se pohybují, které
nazývají ordinací. Poznal jsem ostré hroty (injekce) a strkání divné věci do zadečku (teploměr)
a ohmatávání a divnou, nepříjemnou vůni a spoustu jiných věcí, které se mi vůbec nelíbily.
A taky mi bylo moooc špatně...
Později mě spoustakrát rodiče vedli k doktorům, i když mi bylo dobře a to jsem tedy opravdu nechápal. V takovém případě skoro vždy následovalo píchání injekcí... Časem jsem taky zjistil, že je spousta různých doktorů.
Sice se všichni maskují do bílých (ale někdy třeba i zelených nebo modrých) plášťů.
A všichni se maskují do stejného silného pachu, ale přesto je každý jiný. Rozpoznáte to
i podle doteků, kterými se vás dotýkají, a podle hlasu, kterým ke mně hovoří.
Ordinace je zvláštním prostředím, kam se snad nikdo nemůže těšit. Leda snad do té místnosti,
kde se sedí a čeká, až na vás bude mít pan doktor čas. Tam je to zajímavé, protože tam
se často nacházejí nejen pejskové, ale i jiní tvorové. Ale většinou není moc chuti se seznamovat.
Tedy hlavně ze strany páníčků. Každý tam sedí, přemýšlí, kouká před sebe a chlácholí
to své zvířátko. Inu většinou se k doktorovi chodí s problémy...
Jediné pozitivní na návštěvě u doktora je, že tatínek nebo i maminka je vždy se mnou (tedy
prý mě jednou museli opustit, ale o tom se ještě zmíním). A taky je velmi pozitivní, když
už je po všem a dostanu nějaký pamlsek... Tatínek mě vždycky v ordinaci položí na stůl a
pak mě pevně drží. A já se velmi snažím, aby mě neudržel. Mohl bych být hodný a trpělivě snést
vše co mi dělají, ale já nechci. I když vím, že stejně nakonec vyhrajou, bojuji do poslední
chvíle. Z pohledu pana doktora jsem asi potížista. Ale to je mi jedno. V žádném případě
si dobrovolně nenechám dělat nic. Nepostojím, škubu sebou, ucukávám, vší silou se vzpírám,
zatínám drápy, snažím se skočit ze stolu nebo naopak vylézt po tatínkovi co nejvýše
až na jeho hlavu, chrochtám, zavírám pusu nebo oči a stáhnu ouška, podle toho, co mi zrovna chtějí prohlídnout, atd. Vždy
mě drží tatínek, který má co dělat a často mu musí pomáhat maminka, která se snaží mě vždycky chlácholit a taky pomocnice pana doktora (sestřička).
Když jdeme s Tazíkem k panu doktorovi, tak to vždycky pozná. Někdy až před ordinací, ale
často už cestou. Zajímavé je, že to pozná i když jdeme někam poprvé. Psí instinkt je neomylný...
To začne být velmi nervozní, jedeme-li autem, je neposednější než normálně. A slovem normálně
je v případě Tazíkova cestování autem myšlena hyperaktivita.
Začne chrčet a kňučet a i jinak dávat najevo nelibost. Z auta se vyřítí plný energie a žene se vpřed. Zajímavé je, že nechce utíkat, ale
táhne nás na vodítku neomylně přímo k ordinaci. Je to paradox - čím je blíže, tím větší silou nás táhne do čekárny. Tam většinou musím Tazíka vzít na klín, protože by jinak způsobil rozruch
a zmatek. Na každého by se sápal a chrochtal. Ale když máme jít do ordinace, to už najednou nechce. Utíká mi z náruče a velmi intenzivně se se mnou pere. Takže uklidnit ho na vyšetřovacím
stole je náročné.
Nejvíce, pokud si dobře vzpomínám, vyváděl, když měl bolístku na ťapce a šli jsme
k panu doktorovi, který měl ordinaci v rodinném domku. Prostě už v zahradě poznal,
kam ho vedeme a začal tak ječet, že se pan doktor z ordinace šel podívat, co se
děje. Tazík normálně vydává velmi speciální a velmi různé zvuky, ale tohle byl opravdu unikát.
Přirovnal bych to asi ke kvičení prasete vedeného na porážku. Nevím, možná se tak
Tazík v tu dobu cítil... Když pan doktor zjistil, kdo to tak ječí, byl velmi udiven.
Kdoví jak si představoval původce tak děsivého ryku. :-)
Tazík už vystřídal několik ordinací a lékařů. Teď naposledy už několik let chodíme
do ordinace na Tempu v Krči. Tam jsou velmi ochotní a hodní a Tazíka už tam bohužel dobře
znají. Bohužel prostě proto, že návštěvu lékaře, pokud to není "jen" očkování, si každý rád odpustí.
Snažíme se nic nezanedbat a pokud možno chodit s problémy včas. Když byl Tazík malý,
hned na začátku měl potíže, které popisujeme jinde. Pak jsme bílé pláště navštěvovali
jen na očkování, tak jak to má být.
Pak Tazíka pokousal zlý pes.
Jenže to byl spíš případ pro psychologa. Z lékařského hlediska měl štěstí, ani se
to nemuselo šít. Jenže přišly vleklé potíže s čumáčkem, přesněji
řečeno s tím kožním záhybem nad čumáčkem. A začali jsme lékaře navštěvovat čím dál
častěji. Nejvíce ho to trápilo v létě, kdy se mu ten faldík pařil a mokval. Prodělal
si několikrát antibiotikovou kůru a neustálé čištění a vysušování. A že vůbec nespolupracuje,
to už jsem psal...
Pak přišlo ono i v životopisu zmíněné pobodání vosami. Uprostřed lesa, mimo civilizaci.
No, měli jsme štěstí a kromě oteklé hlavy bylo vše v pořádku i bez lékařského zásahu.
V létě kromě vos musíme čelit i dalšímu nebezpečí - klíšťatům. Tazík miluje vysokou
trávu a tak poměrně často vynese nezvaného návštěvníka, který se ho drží zuby nehty.
Dáváme mu protiklíštěcí obojek, ale někdy je i to marné...
Já prostě nemám rád, když mě vyšetřují. Ve většině případů je to velmi nepříjemné
a dost často následuje píchání atd. Ne a ne. U bílých plášťů prostě být hodný nemůžu.
Jenže přišlo něco mnohem horšího. To jsem si ani neuměl představit. Byly vánoce
a dárky a pohoda. A pak najednou rodiče objevili, že mám na nožičce bouličku. Mně
vůbec nevadila, ani jsem o ní nevěděl. Jenže bílý plášť mi do ní píchal a pak říkal,
že musí pryč. A rodiče z toho brečeli a já nevěděl proč. Za pár dní jsme zase šli do
ordinace. Byl jsem plný síly a odhodlání se prát a bránit.
Jenže přišla zrada. Píchli mi injekci a já najednou zeslábl. Bylo mi jasné, že nikoho
nepřeperu. Měl jsem tak těžké nohy i hlavu, že jsem stěží držel otevřené oči. Viděl jsem
maminku s tatínkem, jak jsou smutní, ale najednou všechno tichlo a rodiče mi zmizeli
v mlze a já se propadl do ticha a tmy. Pak nevím nic.
A najednou se pomalu z mlhy zase začali vynořovat. Vůbec jsem nevěděl, kdo jsem,
čí jsem a kde jsem. Bolelo mě celé tělo, nejvíc nožička a bylo mi moc špatně. Nemohl
jsem se skoro vůbec pohnout. Nožičku jsem měl strašně velikou a těžkou. Ale cítil
jsem, že mě rodiče už drží v náručí a že jsou se mnou a věděl jsem, že je vše v
pořádku. Jak jsme se dostali domů vůbec nevím, ani nevím, jak dlouho jsem ležel jako
lazar. Dělalo mi velké potíže pohnout jen hlavou. Rodiče mi zvlhčovali jazyk, který
byl jako dřevěný. Nemohl jsem se ani olíznout. Rodiče byli se mnou a starali se
o mne. Pak chtěli, abych snědl piškot. A já nemohl. Tazík nemohl sníst piškot. Pusa
mě vůbec neposlouchala, byl jsem strašně slabý. No, trvalo to nekonečně. Nevnímal
jsem čas. Pak už jsem se mohl hýbat. Ale na nohy jsem se pořád nebyl schopný postavit.
Ale začalo se to zlepšovat. Síly přibývaly a já se zotavoval. Nohu jsem měl tak
velkou a těžkou, protože jsem na ní měl obrovskou bambuli. Hodně mi překážela. Bolela
mě. Ještě hodněkrát jsme museli k panu doktorovi, než jsem byl fit. A hodně dlouho
jsem musel baštit prášky. Ale to už mi vůbec nevadí. Naopak prášky bych baštil klidně
pořád, protože je mám vždycky schované v piškotu!
Jak už Tazík napsal, po vánocích 2002 přišla rána. Našli jsme mu na přední ťapce
bouličku. Na základě rozboru lékař diagnostikoval mastocytom,
což je kožní nádor. Doporučili co nejdříve vyříznout. Byli jsme zoufalí, nevěděli
jsme, co nás a Tazíka čeká. Šlo to velmi rychle. Měli jsme strach. Nejen ze samotné
nemoci, ale i z komplikací.
Když jsme Tazíka opouštěli po oblbovací injekci, bylo nám hrozně. Drželi jsme ho
na stole a najednou ochabl a šel velmi rychle "do kolen". Ty dvě hodiny čekání byly
nekonečné. A pak zazvonil telefon, že si ho můžeme vyzvednout. Nezapomenu, jak se
otevřely dveře a pan doktor nám ho podává, ještě úplně bezvládného a říká, že vše
dopadlo dobře. Byli jsme šťastní. Ani nevím, jak jsme dojeli domů. Tazík měl být
údajně po pár hodinách už z narkozy celkem fit, ale trvalo to až do druhého dne, než
se úplně vzpamatoval. Nedokázal sám vůbec nic. Byl totálně zesláblý.
Postupně nabýval sílu. Bylo to v zimě, venku mokro, sníh. Na každé venčení jsme
mu museli obalit zavázanou nohu igelitem a ponožkou. Nemohl na ni chodit, pajdal
se po třech a vůbec mu nešlo ani čůrat, ani kakat. No nakonec jsme to vše zvládli.
Mysleli jsme, že až mu vyndají stehy, bude už klid. Jenže jak mu vzali hodně kůže,
byl na stehy velký tah a nevydržely to. Udělala se mu otevřená rána a čekalo nás
pomalé hojení. Museli jsme mu to desinfikovat a udržovat v čistotě. Venčení nebyla
žádná legrace, navíc počasí nám moc nepřálo. Ale Tazík byl obrovsky statečný a trpělivý, takže rána se postupně zmenšovala, až
se zatáhla a zahojila. No a pak nás ještě čekaly prášky. Půl roku Prednison. Tazíkovi
se zhoršila srst, vůbec mu nerostly chlupy, měl stále holé bříško (oholené kvůli
ultrazvuku), navíc mu celé zčernalo. Ale čemu to svědčilo, byl čumáček. Vleklé potíže s kožní řasou ustaly.
Naštěstí bylo vše v pořádku. Operace nádor odstranila a my věříme, že navždy a definitivně.
Po vysazení Prednisonu se kůže rychle zlepšila. Bříško zesvětlalo a zarostlo. Jenže
na jásot to nebylo. Začaly potíže, které trvají vlastně dodnes.
Tazíkovi se začaly dělat takové bouličky/puchýře, které se postupně nalévají hnisem,
pak prasknou, zmizí a za čas se zase objeví. Nejvíce na ťapkách, mezi prsty a na
patě a taky na bříšku ve slabinách, ale i na hlavě. Už prodělal antibiotikové
léčení, několik měsíců. Stav se zlepšil, ale nevyhojil se. Čas od času se mu to
někde objeví. Nevíme, co s tím. Jediné co můžeme, je držet ho v čistotě, jak se někde
objeví bolák, hned ho desinfikovat a navštěvovat ordinaci, kde mu od těch nejvíce nateklých boláčků pomůžou sklapelem a desinfekcí. No, já se Tazíkovi nedivím, že nerad chodí k lékařům.
Už si s nimi zažil hodně...
Kromě výše popsaných problémů jsme jednou s Tazíkem zažili pořádný záchvat, asi
alergie, který nás pěkně vyděsil...
To jsme jednou přišli domů a bylo nablinkáno. Tazíkovi bylo špatně. Jenže k večeři
se měl, tak jsme si říkali, že to nic nebude. A najednou, už bylo pozdě v noci, mu naskákaly po celém
těle rudé skvrny a začal se nám dusit! Byl to šok. Naštěstí máme celkem blízko nonstop
pohotovost, tak jsme ho tam rychle odvezli. Dostal injekce a kapačky a pak jsme tam s ním
několik hodin byli a dávali mu kyslík... Nevíme, co se dělo a lékaři také ne...
Naštěstí Tazík všechno statečně zvládl. Od té doby, vždycky když s ním někam jedeme, vždy
si zjistíme, kde je nejbližší veterinář... Jistota je jistota.
Tazík měl pochopitelně také "běžné" potíže - kašel, zánět v oku, i v uších, průjmy, atd... A taky má zubní kámen :-(, ale do pusy si nedá sáhnout...
Tak to je asi tak vše o Tazíkovi a bílých pláštích.
Jsme rádi, že vše zvládá trpělivě (no, alespoň někdy...) a statečně, a že máme kam se obrátit, když nastanou potíže.
A moc Tazíkovi přejem, aby jich měl co nejméně.
Na začátek 3.kapitoly Jdi na kapitolu 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
|