Jak jsem se zablešil

Dnes už vím, že to slovo znamená malinké, černé smítko, které strašně rychle skáče v kožichu a pije mi krev. Ale byly také doby, kdy jsem to nevěděl. Blechu jsem vlastně nikdy neviděl, protože je moc malinká, ale už jsem jí párkrát pocítil. Rodiče blechu také poznají spíše podle toho, že se drbu, než že by jí viděli. A kolikrát to ani blecha není, jen mě prostě něco svědí - a už jsem obviněn, že jí mám. Dvounožci prostě mají jasno. To se hned na mě rodiče vrhnou a zkoumají mi kožich a usilovně hledají imaginárního vetřelce. Je velmi zajímavé, jak drobeček dokáže rozhýbat obra...
No já to trošku chápu. Pro dvounožce je to obtížný, nepříjemný hmyz a protože spím s rodiči v posteli, chápu, že by jim vadilo dělit se o postel ještě s blechou. Ale přitom, jak každý ví, jsou to "blechy psí - a ty na lidi nejdou".

Nechtěl bych, abych vypadal jako nějaký zablešenec, ale bleše se prostě neubráníte ani v lepších rodinách... Ještě jsem neslyšel nějakého pejska, že by tvrdil, že nikdy blešku neměl. Ale občas můžete slyšet páníčka, jak o svém mazlíčkovi říká: Náš pejsánek? BLECHU? To ani náhodou! NIKDY!
No nic...

Ale dvounožci jsou mazaní a na blechy našli různé zbraně. Třeba takový divný obojek, který nám dávají na krk. Blechám prý nevoní a kvapně takového pejska opouštějí a eventuální nový útočník se raději vyhne obloukem.
A prý to nemají rádi ani klíšťáci, kteří pijou krev jako blechy, ale nejsou tak mazaní a rychlí, takže často jsou odhaleni ještě před zakousnutím. Ale když už se zakousnou, nechtějí se pustit a pijou skoro až k prasknutí. To už je většinou klíšťák tak nafouklý, že se prozradí a tatínek ho pak může odendat. Ale je to pracné a mě to bolí a je to nepříjemné. Od jednoho klíšťáka se mi dokonce udělalo malé kolečko, kde už mi nerostou žádné chloupky!

Ale o klíšťácích jsem vyprávět nechtěl... Spíš o těch blechách. Zažili jsme totiž příhodu, kde účinkovalo víc blešího komparsu než by nám bylo milé...

Jednou v zimě, večer, byla už tma, jsme se vraceli z procházky. Najednou jsem na chodníku uviděl něco velmi, velmi podezřelého. Okamžitě jsem byl ve střehu a snažil se dostat se nepozorovaně co nejblíže. Byla to taková divná hromádka, která zajímavě "voněla" a ještě zajímavěji funěla. Ne sice jako já, ale i tak to bylo velmi zřetelné. Tatínek ani maminka pochopitelně nic nezaregistrovali. Když se divná hromádka pohnula, raději jsem už na nic nečekal a pořádně jí vyštěkal. To teprv vzbudilo pozornost rodičů, kteří se pochopitelně lekli, co se děje, co se na nás kde řítí. Když zjistili o co se jedná, tak se uklidnili. Evidentně jim ta divná věc nepřišla nebezpečná. To mě taky dodalo odvahy, tak jsem se velmi opatrně chtěl přiblížit. Ale tatínek mi to nedovolil. Chtěl jsem se seznámit, ale bylo mi řečeno, že nemůžu, protože prý PÍCHÁ.
Byl to ježek. No to já neznal. Vypadalo to tak zajímavě... Tolik jsem ho chtěl prozkoumat... Ale tatínek mě prostě nenechal.
Zašli jsme domů a já na ježka hned zapomněl a už jsem se těšil na večeři. Tatínek se ke mně naklonil, aby mi odepnul obojek, a v tom vykřikl. Já s maminkou jsme se příšerně lekli. V tu chvíli jsem si teprve uvědomil, že se něco děje v mém kožichu.

Takové divné šimrání a hemžení. Měl jsem na sobě tolik černých teček, že se tam ani nemohly směstnat a různě padaly na světlé lino, odkud se zase snažily skákat zpátky. No řeknu vám - neuvěřitelný bleší rej. A já byl hlavní hrdina. Byl jsem tak překvapený, že jsem stál, ani se nehnul a jen pozoroval pohotové rodiče, kteří se na blechy vrhli a společnými silami je začali likvidovat. Duchapřítomně napustili vodu do umyvadla a jen lapali černé tečky a umísťovali je v té lázni. Naštěstí blechy neuměly plavat, ani se potápět, takže se z vody už nedostaly.
I když to vypadá nepravděpodobně, pochytali všechny, protože potom už jsme nikde žádnou nenašli! Ale já si spíš myslím, že ty co nepochytali, dokázali svou rychlou a nekompromisní akcí zastrašit natolik, že ti zbylí bojovníci rozprášené bleší armády od nás velkou rychlostí prchli...
Anebo se někde schovaly, a protože to byly "blechy ježčí - a ty na lidi a psy nejdou :-))", tak pošly hlady, protože doma žádného ježka nemáme... Kdo ví.

Z tohoto příběhu vzešlo několik poučení, ale také nezodpovězených otázek.
Předně se navěky ježci zdiskreditovali v očích mých rodičů jako zákeřní nositelé bleších armád. Takže hlavní argument, proč se asi nikdy neseznámím s ježkem osobně už není, že PÍCHÁ, ale že MÁ BLECHY.
Další poučení je, že blechy jsou velmi rychlé. Stačí jim chvilička pro přestěhování celé rozsáhlé rodiny. A hlavně dokáží se stěhovat vzduchem i na dost velkou vzdálenost. Tatínek tvrdí, že blíž jak metr jsem nebyl. Já to ze svého pohledu viděl trochu jinak, ale v každém případě celá bleší armáda předvedla obdivuhodnou koordinaci, pohotovost a výkonnost, když se z ježka dokázala přesunout ke mně.
Záhadou a předmětem spekulací ovšem zůstává, proč se to stalo. Máme s tatínkem několik teorii, ale jak to bylo doopravdy, asi nikdy nezjistíme. Buď už byl ježek "vybydlený" a celá kolonie hledala akutně a rychle nové působiště. Nebo se rodina rozrostla tolik, že už jim byl jejich domov malý. Nebo blechy podlehly davové psychóze. Nebo jim u ježka byla zima. Nebo se rozhodly spáchat hromadnou sebevraždu.
Ať už tak nebo jinak, byl jsem v přesně daný okamžik na přesně daném místě, takže naše osudy se na krátko spojily.
Pro blechy to ovšem bylo setkání fatální...