Stručný vlastní životopis
Tak co bych vám tak o sobě řekl? Pořád jsem hodně mladý a nezkušený a nezkažený. Jsem stále velký optimista, nedokážu být dlouho uražený nebo naštvaný. Ale jsem také velmi impulsivní a vznětlivý. V každé situaci toužím opanovat celý prostor. Vše, co se kolem mne šustne, chci prozkoumat a mít pod kontrolou. O svá práva se dokáži hlásit velmi vehementně a důrazně. Energie mám na rozdávání, když je třeba, dokážu jí ze sebe vydat maximum. Jsem hravý a veselý. Miluji procházky a toužím se seznámit úplně s každým. S dvounožci, i s jinými pejsky. Ne každý však akceptuje můj způsob seznamování, a ne každý mi hned porozumí, a tak se hodně často dostávám do konfliktů. Když si s někým nepadneme do oka, nic si nenechám líbit. Ale pod drsnou slupkou mi bije přátelské a milující srdce.
Mám spoustu pracovních povinností a nabitý denní program, ale naštěstí patřím k těm, pro které jsou povinnosti zároveň těmi největšími koníčky a zálibami.
Svoje rodiče miluji nade vše, i když jsou moji adoptivní, vzal jsem je za své pravé. Jsou to sice jenom dvounožci, ale mám k nim velký respekt. Starají se o mne dobře, mají mě moc rádi a jsou to moji nejlepší kamarádi. Tráví se mnou hodně času, kupují mi všechno, co potřebuji a já jim to oplácím svou láskou a přítulností.
Narodil jsem se v Praze 26.1.1999. Svého prvního tatínka jsem nikdy nepoznal. Prý se jmenoval Arnold, jako ten svalnatý herec. Moje první maminka se jmenovala Korina. Když mi bylo 8 týdnů, dostal jsem nový domov. Moji rodiče si mě vybrali, když jsem ještě ani neuměl chodit. Hned jsem jim padl do oka. A vůbec jim nevadilo, že nemám rodný list, takže nebudu nikdy slavný a nevyhraju žádnou soutěž. Od samého začátku mě zahrnuli veškerou péčí. A já jsem je hned od samého začátku dost zlobil.
Změna prostředí mi neudělala dobře a byl jsem nemocný. Bolelo mě bříško a taky jsem blinkal a kakání nebylo podle představ rodičů. Tak jsem se poznal s bílým pláštěm. Tam se mi vůbec nelíbilo. Strkali mi cosi do zadečku a píchali mě špičatými ostrými hroty. Ale všechno jsme zvládli. Teď už jsem statečný a už se vůbec nebojím. U bílého pláště jsme byli ještě víckrát, často mě píchali těmi hroty, ale rodiče byli vždy se mnou. A já viděl, že mají radost, jak jsem statečný.
 |
Rodiče mi dlouho vybírali jméno, pořád se nemohli rozhodnout. Nakonec mi vybrali jméno TAZ. Není to podle výrobce automobilů ve spřátelené sousední zemi, ale podle postavy tasmánského čerta v kresleném seriálu. Rodiče ani netušili, a když jsem byl malý, tak tomu ani nic nenasvědčovalo, jak moc ke mně toto jméno bude sedět. Když se rozdovádím a chytím "trysk", jsem od tasmánského čerta k nerozeznání... |
Dětství jsem trávil hlavně s maminkou. S tatínkem jsem se vídal jen o víkendech, o to víc jsem se na něj vždy těšil. Užíval jsem si bezstarostný život plný her, vycházek a výletů. Nakonec jsem se dočkal a s maminkou jsme se odstěhovali za tatínkem. To byla paráda, mohli jsme být všichni pořád spolu. Bylo samozřejmé, že spolu budeme i v noci. Tatínkovi se to ale moc nelíbilo a vzalo to trochu času, než se mi podařilo to prosadit...
Když už jsem si zvyknul na jiný domov, tak jsme se zase stěhovali. Ale to už jsem byl velký a adaptoval jsem se hodně rychle. Moc se mi doma líbí, ale hlavně proto, že jsou tam maminka a tatínek. S nimi by se mi opravdu líbilo kdekoliv...
Můj život se skládá z dlouhé řady příběhů a příhod a je zpestřován snahou mých rodičů o mojí výchovu.
Často jezdíme s rodiči na výlety. Baví mě to, ale i když mám dobrou kondičku, někdy se unavím. Zvláště léto mi nedělá dobře. Jezdíme všude možně. Na hory i k vodě, na hrady a do lesů. Jezdíme i k babičkám a dědečkům. Tam se mi líbí. Tam je totiž velká šance, že se mi podaří občas vyloudit něco dobrého k snědku. Na zahradě se můžu vyblbnout a proběhnout bez toho protivného vodítka. A taky se tam setkávám i s přáteli - kočkama, které na mě jen syčí a prskají a s pejsky Terezou a Elbou. Tereza je malá a neohrabaná, nepatří totiž k nejhubenějším a taky už má svoje leta, zato Elba je velká a silná, je to sportovec, inu můj ročník. Jenže strašně slintá. A to mi vadí. (Přeci nenapíšu, že z ní mám trochu strach...)
Tatínek a maminka si mysleli, že neumím štěkat. Jako malý jsem to opravdu neuměl. A i dnes, když už to umím (cha cha, pozn.Tom), totiž štěkám jen vyjímečně. Obyčejní psi mě za to dokonce nemají rádi. Já si nejraději funím a pochrochtávám a frkám. Někteří lidi se mě kvůli tomu bojí, ale já jsem přeci ten nejmírumilovnější tvoreček na světě. Štěkání se ode mne dočkáte ve chvílích největšího rozrušení. Rozštěkají mě neznámé nebo podivné věci, např. pumpička na kolo, nafukovací matračka, slunečník, žehlící prkno, láhev šampaňského, deka na šňůře na balkoně, sochy, lidi s velkým baťohem, atd. Naprosto spolehlivě mě donutí štěkat ten ošklivý pes ze zrdcadla, zvířata v televizi, pohled z okna, zazvonění, pes na ulici, ke kterému nesmím, atd.
No, když to tak po sobě čtu, vypadá to, že štěkám hodně, ale pravda je, že po několika zaštěkáních se mi hned unaví hlasivky, takže plynule přejdu do svého oblíbenějšího chrochtání a frkání...
 |
Jak už jsem psal, spím v posteli. A když spím, tak mám trošku problém s chrápáním. Tedy já ne, ale ti, kdo spí poblíž. Ale není to tak hrozný, jsem si jist, že tatínek chrápe mnohem víc. |
To je asi tak na úvod o mně zhruba vše. Další informace se můžete dozvědět na dalších kapitolách a stránkách. A pro ty, kteří neradi čtou tady máme sadu obrázků.
Tak se hezky bavte.
Ahoj
